úterý 12. dubna 2011

Zrádce - 1 Kapitola

Soud pro ni dopadl překvapivě dobře. Porotu si získala slzami, veřejnost srdceryvnými články, které ji líčily jako oběť doby a atmosféry ve které žila. Pod všemi články se podepsalo mrštné pero Rity Holoubkové. (Nikdo na světě tě neodsoudí, drahoušku, když si přečtou mé články. Myslím, že to jsou jedny z mých zdaleka nejlepších poválečných článků. Už teď jsi volná, drahoušku.)

Stala se prodejnou děvkou pro veřejnost za galeon. Novinovým miláčkem veřejnosti, luxusním čistokrevným hafánkem, kterému její rodina tak ošklivě ublížila, kterého přes jeho výslovný odpor nutila k ošklivým věcem a kterého nakonec uprostřed války odkopla jako pouličního čokla. Hafánkovi se mlžili oči slzičkami, když na něho mířily foťáky a před mikrofonem zase hlasitě štěkal a znovu a znovu zatracoval svůj rod.

Rita Holoubková si myslela, že by byl přímo božský nápad sepsat a vydat memoáry Pansy Parkinsonové. (Nemusíš se bát, drahoušku, samozřejmě, ty bys nic psát nemusela, poskytla bys mi pouze pár informací a já … Dokážeš si představit, jak by se to prodávalo? Ovšem – pořád ani ne z třetiny tak dobře, jako by se prodaly Potterovy memoáry, ale - Tys znala obě strany, drahoušku. S tím jak moc byl tvůj soudní proces medializovaný… Byl by to bestller.)

Pansy seděla v kavárně s cigaretou v ruce, s úsměvem z ní popotahovala a představovala si Pottera a tu jeho bandu, jak třímají její memoáry v ruce. Memoáry, které budou čistá fikce. Vůbec to nebyla špatná představa. Na obalu knihy by byla vyfocena ona, v čemsi naivně pastelovém a upírala by na čtenáře oči plné bolesti, tak upřímné a přesvědčující. Mohlo by se to jmenovat, nějak jako… život v kleci, to je dobré ne? Rita Holoubková by přišla samozřejmě ještě s něčím mnohem lepším.

A Potter? Potter by se mohl zbláznit! Téměř ho viděla, jak zuří, jak mu ta jeho zatracená jizva pulzuje na čele jako vykřičník. Pak její knížku roztrhá na několik cárů papíru poletujících po pokoji. A nakonec… udělal by všechno proto, aby ji zničil. Překročila by tu Potterovskou pověstnou hranici. (To pak pán Pottér vidí rudě, dámy a pánové.)

Jen nenaštvi, Pottera ještě víc, Pansy. Už tak to málem všechno zkazil. Nebuď hloupá. Potter je ten poslední, koho teď chceš mít proti sobě. Toleruje tě jen proto, že se ti nějakým zázrakem ve válce nepodařilo nikoho zabít. Ale tou knihou by jeho trpělivost přetekla, to je jisté. Pak by ti nepomohla ani ta cukrová mrcha Rita a její článečky.

A nakonec proč? Proč dráždit Pottyho bosou nohou? - jsi volná, je čas stáhnout se do ústraní, adié obecenstvo, tuhle bitvu jsi vyhrála, a ani zatracený Potter s tím nic neudělal.

Pansy tenhle hlas znala až příliš dobře, byl tu kdykoliv se začala řítit do maléru, byla to její záchranná brzda, která křičela stop, Pansy, z toho bude problém! Zařaď zpátečku, holka!

Ale byl tu ještě jiný hlas o něco tišší a vemlouvavější a ten jí našeptával, že může chtít cokoliv a že neexistuje nic, co by nesvedla. Mohl to být ten samý hlas, co jako malý kluk v sirotčinci slýchával Tom Radll, stejně tak to mohl být ten stejný hlas, který slyšel Harry Potter, když se připravoval na nadcházející velkou bitvu.

Pansy hlas silou vůle vytlačila z hlavy. Típla cigaretu, zaplatila drinky. Ritě Holoubkové řekla, že bylo báječné a osvěžující si s ní popovídat, a že jí neuvěřitelně pomohla v tom příšerném a zdlouhavém procesu, ale že pokud jde o její memoáry – tak se obává, že s něčím takovým nemůže souhlasit. Možná se je nerozhodla psát zčásti kvůli Potterovi, ale nakonec hlavně kvůli rodičům.

Rita Holoubková mohla naléhat. Ovšem, nakonec měla na to právo, to přece právě její články zajistily Pansy Parkinsonové svobodu. Ale stejně tak si byla dobře vědoma toho, že právě kvůli článkům o Pansy Parkinsonové se novinám dvakrát zvýšily náklady. A pak… Rita Holoubková měla takové tušení, říkejme tomu novinářská intuice, že se té knížky přece jenom dočká. Takže se široce usmála a s Pansy Parkinsonovou se rozloučila. Ne nadlouho.

Pansy měla jednoduchý plán. Najde si byt v centru Londýna, sežene si práci a o něco později (když bude mít dost peněz a prostředků) bude usilovat o navrácení majetků Parkinsonových do vlastních rukou. (Ministerstvo zabavilo všechno, lesy, sídlo i přilehlé pozemky) Pustí se do soudního sporu, nebo si majetek vykoupí nazpátek. Možná, že nejlepší by bylo se pustit do soudního sporu a hned teď (kuj železo, dokud je žhavé, holčičko, říkal ten hlas v její hlavě) ale stejně jako teď byla hafánkem, mohla se stát zítra psancem. Všechno je ocaď pocaď, když do kádě liješ příliš dlouho, přelije se, říkávala s oblibou její máma a měla pravdu.

„Neboj se, mami,“ řekla Pansy a červeným fixem si zakroužkovala inzerát s nabídkou práce. „Káď nepřeliju. Všechno dostanu zpátky. A kdyby se přelít měla…“ na chvilku jí strnula ruka s fixem a pak se pomalu, široce usmála. „ Tak aspoň ať je to pořádná potopa.“

Potom se hluboce napila kávy a nepřítomně přitom zírala přes sklíčka brýlí na krémovou stěnu špinavé zdi. Necítila se unavená, osamělá ani zlomená. Dokonce jí ani zvlášť nevadil kamrlík, ve kterém žila, ta ušpiněná dřevěná podlaha, zamlžená okna a netěsnící topení. Pravda byla, že se už dávno viděla v sídle Parkinsonů. Tohle byla jenom krátká, přestupní stanice. Nic důležitého, vážně. Všechno se vyvíjí dobře. Jen jí trochu mrzne na nohy. Už brzo bude pryč.


Uběhlo pár měsíců. Pansy byla pořád bez práce (jako důvod odmítnutí udávali nedostatečné vzdělání, ale Pansy si myslela, že jde jenom o její příjmení. Fandili jsme ti drahoušku v tom příšerném procesu, ale pořád máš ještě to příšerné příjmení.) rozhodla se, že kontaktuje pár bývalých spolužáků. Bylo jí jasné, že jestli se z jejich ročníku ozvou tři, čtyři lidi bude to moc. Sepsala si proto na papírek všechny své spolužáky a sama se bavila tím, že si hrála na výběrové řízení. Navíc to bylo mnohem pohodlnější v tom, že to nebyli oni, kdo se rozhodovali, jestli té chudince Parkinsonové odepíší, byla to ona, kdo si tady vybíral.

Nakonec zbylo jedno jméno. Blaise Zabinni.

Blaise, ten Blaise, kterému nikdo nestála za to, aby s ním prohodil více než pár slov a rozhodně už pak ne Pansy Parkinsonová. Většinu času ji ignoroval a ona jej. Občas si vyměnili pár suchých urážek. Blaise, jeden z mála studentů ze Zmijozelu, kteří měli čistý štít. Jeho rodina zůstala neutrální až dokonce války.

Pansy zírala na to jméno, bylo tam – černý inkoust na bílém papíře; Blaise Zabinni. Sledovala to jméno a oči se jí přitom leskly, jakoby právě slyšela zvláště povedený vtip, koutky rtů měla zvednuté do pobaveného úsměvu. Zničehonic se hlasitě rozesmála.

Smála se dlouho; jízlivým hořkým smíchem.




Blaise přišel na smluvené místo načas, upravený a s deštníkem, ačkoliv hřálo slunce. Pansy přicházela zády k němu a v duchu přemýšlela, jak moc zbabělé bude se otočit a utéct.

Nejspíše přišel jen proto, aby jí trochu potrápil a nakonec se jí svým typicky chladným způsobem vysmál. Bude to ponižující. Mohla být odvážná před cizími lidmi, kteří jí neznali a kterým do ní vůbec nic nebylo. Byla jízlivá a uštěpačná k nepřátelům. Ale v tváří v tvář k člověku, který nezapadal ani do jedné ze škatulek a který se vyznačoval tichou lhostejností s občasnou potřebou ji ponížit, to bylo prostě těžké. Nebylo by to tak těžké, kdyby schůzku neiniciovala ona a kdyby nepřišla s žádostí o práci. Nebylo by to tak těžké, kdyby žili její rodiče. Spoustu kdyby.

Takže ti nedělá problémy hrát divadlo před soudem, před celou veřejností… ale máš problém s jedním Blaisem? Jestli to vzdáš před první překážkou, Pansy, tak zalez do svého útulného kutlochu, zůstaneš tam totiž sama a až dokonce života. Protože těch překážek bude hodně. A budou vypadat hůř, než Blaise Zabinni naparáděný ve svém nemožném kabátě po zem.

„Blaise!“ zavolala a on se otočil.

„ Parkinsonová,“ přikývl a sjel ji pohledem. Musel si myslet, že vypadá hrozně. Ve skutečnosti mohla mít na sobě Pansy cokoliv a Blaise si vždycky myslel, že vypadá příšerně. Kdyby to byly staré časy, možná by zaútočila první. Řekla by něco jako: Blaise, kde jsi koupil ten kabát? Taky potřebuju něco na maškarní. Přála si, aby tohle mohla říct.

„Přišel jsi.“

„Jak vidíš.“

Blaise ji mlčky sledoval, pořád o dvě hlavy vyšší než ona, tichý a rezervovaný. Po chvíli si dal ruce do kabátu, otočil se opačným směrem a vykročil. Pansy si byla jistá, že se Blaise rozmyslel a odchází, když řekl. „Ta lavička vlevo je volná.“

Neměla sem chodit. Byl to ten nejhloupější a taky nejponižující nápad na světě. Seděli a mlčeli. Blaise pokuřoval a nevzrušeně se rozhlížel kolem sebe. Pansy v ruce svírala nezapálenou cigaretu. Myslela si, že ji Blaise zapálí. Nezapálil. Cítila se trapně. Už stokrát otevřela ústa, ale pak je zase naprázdno zavřela. Chtěla, ale nedokázala ho požádat o pomoc. Doma si nacvičila řeč – v níž mu ve zkratce nastínila svou situaci a nakonec ho slušně požádala o pomoc – znělo to dobře, zdvořile, a přitom ne zoufale. Naživo to ale nedokázala. Prostě ne! Tupě zírala před sebe. Tohle přece musí zvládnout! Zírala Voldemortovi do tváře a třásla se přitom jako jehně, které vedou na jatka. Celému kouzelnickému světu zahrála divadlo, střihla si v něm hlavní roli. Táta jí umíral před očima. A potom všem… nedokáže poprosit Blaise Zabinniho o laskavost?

„Blaise.“

Pomalu, trochu zaraženě se k ní otočil.

„Asi tě zajímá, proč jsem tě požádala o schůzku.“

„Dokážu si představit, proč jsi mě o ni požádala.“ Blaise dokouřil cigaretu a hodil ji na zem. Pak ji pomalu, pečlivě zašlapal botou do země. Pansy chvíli čekala, že bude pokračovat, ale ne, kdepak. Blaise byl Blaise. Rozhodně jí to nehodlal ulehčovat.

„Dobře, takže asi víš, v jaké jsem situaci. Zabavili nám všechen majetek, což znamená -“

„Nám?“ otázal se Blaise krutě.

Pansy proběhl mráz po zádech. Odkašlala si. A znovu. A ještě jednou. Pořád nemohla uvěřit, že takhle Blaise zaútočil. Bože, tohle… Dokonce i ona by mu to takhle nepředhodila – tohle… Tohle bylo jen ubohé. Proč si myslela, že Blaise Zabinni vůbec….

Bavíme se tady o počasí, ne o mrtvých, viď, Blaise? Takhle ty hraješ. To ty umíš…

„Mě.“

„Předpokládám tedy, že jsi mě přišla požádat o půjčku, možná o práci…?“

Pansy mlčela. Věděla, že měla říct ano. Třeba by jí pomohl, teď když jí udělal tohle. Hezky si označil místečka. Já jsem pán a ty jseš ubohá malá nicka Parkinsonová bez nikoho. Všichni ti chcípli. Už je to jasné, že? Přála si možnost, být hrdá. Odejít. Ale hrdosti se vzdala už u procesu, že? A třeba ne… možná se mýlila. Třeba to bylo hlavně o hrdosti. Lhát před cizími? Nechat si očernit rodinu? Zahraju to, co chcete vidět. A řeknu, to chcete slyšet. Protože nikdo z vás mě nezná. Protože vy nevíte nic. Ale Blaise ji znal. A její rodinu taky. Proč by jinak mlčela? O co jiného šlo, než o to ponechat si zbytek hrdosti? Pro svou rodinu? Mrtvou rodinu?

„Poslouchám.“

Pansy pohlédla na Blaiseho. Mlčky si ho prohlížela.

„A co chceš slyšet?“

„Co já chci slyšet? To je vtip?

„Ale no tak, Blaise… Tak jo, přiznávám. Byl to debilní, vlastně úplně kreténský nápad, napsat ti. Ale stejně, řekni mi, co chceš slyšet…“

Celé to divadélko… akorát se mi chce zvracet, hrozně zvracet… Měla jsem vědět, že tohle je idiotina. Rita Holoubková. Článečky. Kutloch. Stupidní Blaise. Hezké. Hezké… Nevím pro co… vážně netuším, proč bych měla lézt Blaisemu doprdele… kdyby řekl, ať roztáhnu nohy, beze všeho, ale takhle… Proč? Pro … tátův úsměv? Fakt je a bude, že jsem zklamala už někde na začátku, toho všeho… Co to zabalit… hráli jsme dobře, ale dohráli… Jsem na svobodě, fajn. Třeba by to tak naši chtěli, i za cenu toho, co jsem pro to musela udělat. Ale vrátit to všechno zpátky? Nechápu… není proč… Jsou mrtví. Jak jsem byla blbá… a skoro jsem i věřila tomu, že tohle všechno můžu zvládnout. Připadala jsem si jak nějaká paní dokonalá v těch knížkách od Millicent. Páni, toho jsem dokázala… pustili mě na svobodu a já se tu potácím sama, v debilním kutlochu a lezu doprdele Blaisemu… Proto tohle jsem navykládala bludy o vlastní rodině?

Blaise nadzvedl obočí.

„Povídej…. No tak. Co chceš slyšet? No?! Měla bych ti lézt do zadku… potichu tu fňukat… nebo se nahlas rozbrečet – „ A nejhloupější na tom bylo, že Pansy se chtělo brečet. „Protože já, nevím, Blaise! Slyšíš?“

„Přesně, jak jsem předpokládal,“ ozval se Blaiseův klidný hlas. Pomalu si dopnul kabát a zvedl se. „ Přišel jsem zbytečně. Jsi úplně stejně hysterická a -“

„A cos jako čekal, Blaise?“ vybuchla Pansy.„ Cos jako čekal, po tom cos tu předvedl?“

„ Co já jsem předvedl?“

„To budeš opakovat každou zkurvenou větu, co tu řeknu?“

„Parkinsonová,“ řekl tiše Blaise. „Já nejsem Rita Holoubková s foťákem, tady žádné herecké výkony podávat nemusíš. Uvědomuješ si vůbec, co tu předvádíš?“

„Takže nakonec tu něco předvádím já?“

Ty. Pojďme si to ujasnit. Tak za prvé,“ Blaise si poťukal na palec. „Já tuhle schůzku neinicoval. Zadruhé, já jestli ti mám odpovědět na předešlou otázku, neočekával vůbec nic. Což jsi také do puntíku splnila.“
„Jo, Blaise, to se neboj! To nejsi sám! Ty jsi moje očekávání splnil do puntíku ta – „
„ Za třetí: Pokud přijdu na schůzku a jdu žádat o laskavost, aspoň si prolistuju základy slušného chování, když mi je nikdo v dětství nevštípil. A za čtvrté a poslední, Parkinsonová: To si vážně myslíš, že jsem první nebo poslední, kdo ti rodiče bude předhazovat? A pak – když to vezmeš kolem a dokola, vlastně jsem nic neřekl. I když jsem mohl.“ Znělo to skoro dobrosrdečně.

Pansy se krátce, nepříjemně zasmála. „ Díky za přednášku, Blaisi. Ale víš co? Nech si ji pro svoje parchanty, jestli je s tebou někdo někdy bude chtít mít.“

Rukou popadla svoji kabelku, zvedla se a rozešla.

„Parkinsonová?“ zavolal na ni.

„Co je?!“ vyštěkla.

„ Přišel jsem.“ Chvíli si zírali do očí. „A ty odcházíš.“

„Jo přišel jsi. Ponížit mě. Nahonit si ego. Tak jsi asi spokojený, ne?“

Blaise se cynicky usmál a pak zvedl ruku a přiložil si ji k hlavě. „ To je… Ty se prostě chováš… neuvěřitelně. Je těžké tě pochopit, Parkinsonová, co těžké – to je nemožné. Jsi schopna v novinách rozcupovat vlastní rodina na kousky, aby ses dostala na svobodu. Nedělá ti to nejmenší problém. Pak mi pošleš s dopisem, kde prosíš o schůzku a je jasné, že potřebuješ pomoc. Ale místo toho, aby ses snažila aspoň chovat slušně, nakráčíš tu tím svým arogantním způsobem – pozdě a s cigaretou v puse a myslíš si, že se přetrhnu, abych ti mohl pomoct. Já potom dohromady neřeknu nic, co by tě – nebo tvoji rodinu mohlo urazit a nabídnu ti pomoc. A ty? Vystartuješ jako hyena. Tak mi řekni… Kdo z nás dvou tu není normální?“

Měl pravdu. Možná měl pravdu. Když se bude chovat pořád jak vzteklé děcko… Třeba jí rozhodilo jen to, že tu stál. Blaiseho Zabinni synonymum minulosti. Proto? Anebo… co chce dělat? Bylo by to tak zatraceně příjemné, vlastně si přála odejít a zalézt do svého kutlochu mezi čtyři stěny. Vyřvat se. Politovat se. Vybrečet se. Být sama. Zalézt do své černé díry, která skýtala mizerné, odporné ale pořád ještě útočistě. A tam přemýšlet, jak v budoucnu bude všechno vpořádku… Jen upíjet čaj a opájet se tou představou. Je zmatená a neví co dělat. Dělá dobře, nebo dělá špatně? Co je dobře a co je špatně? Proč ji to nikdo nenaučil?

Když si nevěděla rady, ptala se, coby dělala máma.Jenže teď si nebyla jistá.

Kdysi se mámy ptala, jestli si myslí, že je chytrá. Bylo to týden po tom, co jí Hermiona Grangerová nadávala do hloupého trolla. Máma se hlasitě rozesmála a řekla: „To teda nejsi. Ještě aby! Jsi po mně. Chytrost a zdravý rozum to jsou dvě odlišné věci, Pansy. A já jsem ráda, že jsi zdědila zdravý rozum po mě a ne chytrost po tátovi. Chytráci, moc přemýšlí a čím víc přemýšlí, tím se jim ta logika vzdaluje. Když máš zdravý rozum, jakože ho máš, tak nemusíš přemýšlet, co máš dělat. Víš to stejně tak dobře, jakože teď víš, že si máš ráno před snídaní vyčistit zuby. Tak šup, holka, do koupelny!“

Pansy se hluboce nadechla nosem. „Když se ti omluvím, Blaise… pomůžeš mi?“

„Jaké máš plány?“

Zatěkala očima kolem sebe.

„Plány?“

„Slyšíš. Nějaké přece máš.“

„Ch- chci dostat zpátky náš majetek. Ale… pro začátek potřebuju aspoň tu práci…“

„To je všechno?“

„Jak to myslíš, Blaise? Co je všechno?“

Blaise pokrčil rameny. „Já nevím… To bys měla vědět ty.“

„Možná mám něco v plánu.“

Lhala. Vlastně kromě toho svého hloupého – získám majetek a práci – v plánu neměla nic. Ale najednou, když to Blaise vyslovil, dávalo to smysl. Ona musela mít celou dobu něco v plánu. Něco mnohem většího.

„ Dobře.“ Blaise pomalu přikývnul. „ Ať už máš v plánu cokoliv, nezapomeň, že tím stylem, který jsi tady dneska předvedla, nikdy nic nezískáš.“

„Tak pomůžeš mi, Blaise, nebo jsem na přednášce?“

„To je přesně to, o čem mluvím.“

Pomůžeš mi?“

„Pokusím se.“